První tři odst. Enc. SPE SALVI Benedikta XVI. (jak důležitá je naděje...)

Úvod

1. “Spe salvi facti sumus“ – v naději jsme spaseni, říká svatý Pavel Římanům a také nám (Řím 8,24). „Vykoupení“, spása podle křesťanské víry není pouhý faktický údaj. Vykoupení nám bylo nabídnuto tím, že se nám dostalo naděje, spolehlivé naděje. Její síla nám umožňuje čelit přítomnosti. Přítomnost, ač namáhavá, může být žita a přijata, pokud vede k cíli a pokud si tímto cílem můžeme být jisti, pokud je tento cíl tak velký, že opodstatňuje námahu cesty. Nabízí se nám nyní přímá otázka: jakého je tato naděje vůbec druhu, aby mohla ospravedlnit tvrzení, podle něhož jí samotnou, její pouhou existencí, jsme spaseni? O jaký druh jistoty se jedná?

Víra je naděje

2. Dříve než se budeme věnovat těmto našim - dnes silně pociťovaným - otázkám, musíme si znovu a pozorněji vyslechnout biblické svědectví o naději. „Naděje“, je totiž ústředním slovem biblické víry až do té míry, že se v určitých pasážích slova „víra“ a „naděje“ jeví jako zaměnitelná. List Židům tak úzce spojuje „plnost víry“ s „pevným vyznáváním naděje“ (10,23). Také 1 List Petrův vybízí křesťany, aby byli stále připraveni podávat logos – smysl a důvod – své naděje (srov. 3,15), „naděje“ je ekvivalentem „víry“. Jak určující bylo v povědomí prvních křesťanů to, že se jim dostalo spolehlivé naděje, ukazuje se také tam, kde je křesťanská existence konfrontována s životem bez víry nebo se situací stoupenců jiných náboženství. Pavel připomíná Efesanům, jak před svým setkáním s Kristem byli „bez naděje a žili na světě bez Boha“ (Ef 2,12). Přirozeně věděl, že měli své bohy, že měli své náboženství, ale jejich bohové byli diskutabilní a z jejich protimluvných mýtů neplynula žádná naděje. I když bohy měli, byli „bez Boha“ a v důsledku toho se nacházeli v temném světě, před zatemněnou budoucností. „In nihil ab nihilo quam cito recidimus“ (Do ničeho se z ničeho propadneme brzy“)[1] říká jeden epitaf z té doby – slova, která bez okolků vyjadřují to, co naznačoval Pavel. A v téže souvislosti říká Soluňanům: „nesmíte truchlit tak jako ostatní, kteří nemají naději“ (1 Sol 4,13). Také zde je rozpoznávacím znamením křesťanů skutečnost, že mají budoucnost: ne že by věděli v podrobnostech, co je čeká, ale v podstatě vědí, že jejich život neústí do prázdna. Pouze je-li budoucnost jistá jakožto pozitivní realita, je možné žít také přítomnost. Můžeme tak říci, že křesťanství nebyla pouhá „dobrá zpráva“ - sdělení obsahující něco, co dosud nebylo známo. V naší soudobé řeči by se řeklo, že křesťanské poselství nebylo jenom „informativní“, ale i „performativní“. To znamená: Evangelium není jenom sdělení o věcech, které lze vědět, ale sdělení, které produkuje skutečnost a mění život. Temná brána času a budoucnosti byla otevřena. Kdo má naději, žije odlišně; byl mu dán nový život.

3. Nyní se však klade otázka: v čem spočívá tato naděje, která je – jakožto naděje - „vykoupením“? Jádro odpovědi je dáno úryvkem výše citovaného listu Efesanům: Efesané ještě před setkáním s Kristem byli bez naděje, protože byli „na světě bez Boha“. Dojít poznání Boha, pravého Boha, znamená obdržet naději. Pro nás, kteří stále žijeme s křesťanským pojmem Boha a jsme na něj navyklí, jakoby vlastnění naděje, která vyplývá ze skutečného setkání s tímto Bohem, už nebylo patrné. Příklad jedné světice naší doby nám může trochu pomoci pochopit, co znamená potkat poprvé skutečně tohoto Boha. Mám na mysli Afričanku Josefinu Bakhitu, svatořečenou Janem Pavlem II. Narodila se kolem roku 1869 – ona sama nevěděla přesně kdy – v Darfuru, v Súdánu. V devíti letech byla unesena obchodníky s otroky, do krve zbita a opět prodána na trzích v Súdánu. Nakonec se jako otrokyně ocitla ve službě matky a manželky jednoho generála a zde byla denně do krve bičována, v důsledku čehož nesla na svém těle po celý zbývající život celkem 144 jizev. Roku 1882 ji koupil jistý italský obchodník pro italského konzula Callista Legnani, který se před pokračujícím postupem mahdistů vrátil zpět do Itálie. Tady, po děsivých „pánech“, jimž doposud patřila, poznala „pána“ zcela odlišného, kterého v benátském dialektu, jenž si osvojila, nazývala „paron“ Pán, Bůh živý, Bůh Ježíše Krista. Dosud znala pouze pány, kteří jí opovrhovali a zacházeli s ní nelidsky anebo ji v lepším případě pokládali za neužitečnou otrokyni. Nyní však zaslechla, že existuje jistý „paron“ - pán, který je nade všemi pány, Pán všech pánů, a že tento Pán je dobrý, zosobněná dobrota. Dověděla se, že tento Pán zná také ji, že ji také stvořil, ba dokonce, že On ji miloval. I ona byla milovaná, a miloval ji právě „Paron“ nejvyšší, před nímž všichni ostatní pánové jsou jenom ubozí sluhové. Byla mu známa, byla jím milována a byla očekávána. A tento Pán dokonce v první osobě podstoupil úděl zbitého a nyní ji očekává „po pravici Boha všemohoucího“. Nyní měla „naději“. Už nejenom malou naději, že najde pány, kteří nebudou tak krutí, ale velkou naději: jsem milována definitivně, ať se stane cokoliv, jsem očekávána touto Láskou. A tím je můj život dobrý. Poznáním této naděje byla „vykoupena“, už se necítila být otrokyní, ale svobodnou dcerou Boží. Pochopila, co Pavel zamýšlel, když připomínal Efesanům, že kdysi byli v tomto světě bez naděje a bez Boha, bez naděje, protože bez Boha. Když měla znovu odjet do Súdánu, Bakhita odmítla, nechtěla se nechat odloučit od svého „Paron“. 9.ledna 1890 byla pokřtěna a biřmována a dostala první svaté přijímání z rukou Benátského patriarchy. 8.prosince 1896 složila ve Veroně sliby v Kongregaci sester Canossiánek a od té doby, vedle své práce v sakristii a na bráně kláštera, snažila se na svých cestách, zejména po Itálii, podněcovat k misiím. Cítila, že osvobození, kterého se jí dostalo skrze setkání s Bohem Ježíše Krista, musí šířit, aby se dostalo také druhým, co největšímu možnému počtu dalších osob. Nemohla si ponechat pro sebe naději, jež se pro ni zrodila a „vykoupila“ ji. Tato naděje měla dosáhnout k dalším, dosáhnout všech.